Vítejte na stránce ranczakone.websnadno.cz

Plemena zvířat  mozna budeme mít, to je kolik budeme mit penez...

Ostatný zvířata:

Dobrman

V 60. a 70. letech 19. století ho vyšlechtil jistý K. F. L. Dobermann, výběrčí daní a exekutor v durynském městě Apolda, Ten pro výkon svého povolání naléhavě potřeboval ostrého psa, který by mu dokázal zjednat respekt. Hladkosrstí pinčové, které použil jako výchoz! materiál, se však na německém území vyskytovali už ve středověku, byli jím zušlechtěni a také výrazně zvětšeni. Domníváme se, že za tímto účelem bylo přikříženo ještě několik dalších plemen.

Popis

Vyšší střední, mimořádně elegantní pes hrdého držení těla, silný a svalnatý. Úzká hlava klínovitého tvaru, s vysoko nasazenýma zavěšenýma ušima, přiléhajícíma k lícím. Krk dlouhý, líbivě klenutý, hřbet krátký a pevný. Ocas vysoko nasazený a nakrátko kupírovaný. Srst krátká, hustá a hladká. Zbarveni: černé, vzácněji tmavě hnědé či dokonce modré s pálením. Velikost: Psi 68-72 cm, feny 63-68 cm v kohoutku, váha 40-45 respektive 32-35 kg.

Charakteristika

Velmi energický, živý a pozorný pes, reagující na sebemenší podnět. Správně vychovaný dobrman je sice temperamentní, ale zároveň dobře ovladatelný, poslušný a neagresivní. Svěřené úkoly vykonává s velkou chuti.

Zvláštní nároky

Dobrman potřebuje hodně volného pohybu. Ten mu však lze v našich podmínkách hustého osídleni a zazvěření poskytnout jen v případě, že bude dokonale poslušný, čehož docílí jen zkušený kynolog.

Užití

Služební a pracovní pes s všestrannou možností uplatnění, výborný průvodce, ochránce i hlídač. Dokáže být i dobrým společníkem a psem rodinným, pokud majitel zvládne jeho mimořádný temperament.

Výskyt

Na celém světě I u nás běžně chovaný a velmi populární.

Možná záměna

S německým pinčem, který však je v průměru o 20 cm menší. Velikostně i barevně srovnatelný beauceron je zase podstatně méně elegantní a jemný, má méně ušlechtilou hlavu a hrubší srst.

Přidat komentář |  Kategorie: D

Český fousek

I na území dnešních Čech, tak jako v celé střední Evropě, se již od 14. století vyskytovali předchůdci dnešních ohařů, k jejichž vyhraňování dochází s rozvojem střelných zbrani. Český fousek, jehož standard byl vydán už roku 1882, mezi nimi patří k nejstarším a nejpůvodnějším. V důsledku vnějších nepříznivých okolnosti však k uznání ze strany FCI dochází až v roce 1963.

Popis

Středně velký a silný drsnosrstý ohař čtvercového formátu. Hlava dlouhá, užší a suchá, s typickým vousem na čenichu. Oči hnědé, mandlové, s výraznými nadočnicovými oblouky, diky jimž hlava působí hranatě. Uši vysoko nasazené, dosahuji do dvou třetin lící. Krk středně dlouhý, suchý. Tělo čtvercové, s oválným hrudníkem, dosahujícím k loktům, dobře vyvinutým předhrudím a pevným, rovným hřbetem. Končetiny kolmé, rovné, výrazně suše osvalené. Ocas středně silný, nasazený v rovině hřbetu, krátí se o tři pětiny. Srst trojího typu: měkká a hustá podsada, rovná přiléhající srst krycí (dlouhá 3-4 cm), dlouhé a tvrdé pesíky (5-7 cm, zvláště na předhrudí, hřbetě, slabinách a plecích).

Zbarvení

Bělouš s hnědými plotnami nebo bez nich, hnědák s prokvetlými znaky na předhrudí a spodní části končetin nebo bez nich. Velikost: kohoutková výška psů 60-66 cm, fen 58-62 cm při hmotnosti 22-34 kg.

Charakteristika

Robustní, odolný vůči jakékoli nepřižni počasí, vytrvalý a s velkou chutí do práce. Snadno se cvičí a je velmi učenlivý. Přizpůsobivý, nekonfliktní, ale přirozeně ostrý na škodnou.

Zvláštní nároky

Hodí se na venkov, nejlépe pro aktivní myslivce.

Užití

Všestranný ohař s vlohami pro práci v poli, v lese i na vodě, schopný pracovat i jako barvář.

Výskyt

Mezi našimi myslivci patří k neoblíbenějším ohařům.

Možná záměna

Jen zkušený odborník ho dokáže odlišit od německého ohaře drátosrstého. Ten se může vyskytovat i v černobílé varietě.

Přidat komentář |  Kategorie: Č

Československý vlčák

Nově vytvořené plemeno, vzniklé křížením německého ovčáka a vlka. Silou, odolností, vytrvalosti a zčásti i vzhledem se mělo blížit vlkovi, aniž by mělo jeho typickou plachost a nedůvěřivost. I když byl v roce 1989 FCI uznán, původní záměr se podařilo uskutečnit jen zčásti. Dnes oficiálně považován za plemeno slovenské.

Popis

Středně velké až větší, vlku se nápadně podobající plemeno s jeho typickou pružnou chůzí. Hlava suchá, se šikmýma a úzkýma vlčíma očima jantarové barvy. Uši mají být malé, vzpřímené, trojúhelníkového tvaru. Tělo obdélníkového formátu. Ocas v klidu svěšený. Zbarvení: Stříbrošedé a žlutošedé s typickou světlou maskou na hlavě, spodní straně krku a na hrudi. Velikost: U psa větší než 65 cm a u feny větší než 60 cm v kohoutku při váze 26 respektive 20 kg.

Charakteristika

Vytrvalý a pohyblivý pes, odolný vůči horku, mrazům i vlhkostí. Zachoval si mnoho přírodních vlčích instinktů, především orientační smysl a vynikající čich. Na druhé straně se nepodařilo zcela vymýtit plachost a nedůvěřivost k cizím lidem. Málokdy štěká, občas se projevuje kňučením a vytím. Feny hárají jen jednou do roka.

Zvláštní nároky

Mimořádně náročné, ještě ne zcela ustálené plemeno, patřící výhradně do rukou zkušeného kynologa. Výchova bývá velmi obtížná, vyžaduje hodně trpělivostí, zkušeností i citlivosti.

Užití

I když tvůrci počítali s všestranným použitím, zatím se nejčastěji uplatňuje coby saňový pes v zápřahu nebo při sportu.

Výskyt

U nás už bylo odchováno několik set jedinců, někteří se dostali i do zahraničí.

Možná záměna

S německým ovčákem, od něhož se liší právě „vlčími" znaky: šikmýma jantarovýma očima, menšíma ušima, výhradně vlkošedou barvou, rovným hřbetem Problematičtější je rozlišení od vzácného Saarloosova vlčáka (vznikl rovněž křížením německých ovčáků a vlků). Ten má o něco jemnější srst, která není stříbřitá, ale spíše hnědavá.

Border kolie

Na britsko-skotském pomezí (border = hranice), vznikla vzájemným křížením mnoha různých typů anglických ovčáckých psů s cílem získat psa s co nejlepšími ovčáckými vlastnostmi. Jako plemeno se začala utvářet zhruba před 150 lety, první registrované border kolie se narodily roku 1893. Britský Kennel Club plemeno uznal až v roce 1976, FCI až koncem osmdesátých let.

Popis

Středně velký pes s polodlouhou (řidčeji též krátkou) srstí, obdélníkového formátu. Harmonických proporcí, ani těžkopádný, ani příliš lehký. Hlava úměrné velikosti, s poměrně širokou lebkou, čenich se směrem ke špičce zužuje. Uši střední velikosti, vztyčené nebo polovztyčené, pohyblivé. Oválné oči daleko od sebe. Ocas nízko nasazený, dobře osrstěný dosahující alespoň k hleznům, na konci se točící nahoru, nesmí se zvedat nad úroveň hřbetu. Typický plíživý, velmi rychlý pohyb. Zbarvení: Různé, nejčastěji černobílé. Velikost: U psů kolem 53 cm v kohoutku, feny jsou o něco menši.

Charakteristika

Živý velmi pozorný, rychlý, vytrvalý a obratný pes. Mírný a přátelský k lidem i ke zvířatům, svému pánovi je mimořádně oddán, takřka neustále ho fixuje pohledem a reaguje na sebemenší podnět z jeho strany. Patří k nejinteligentnějším psům vůbec, učí se s velkou chutí a prací je doslova posedlý.

Zvláštní nároky

Border kolie naléhavě vyžaduje činnost a zaměstnání, bez nich sestává nezvladatelnou a nepříjemnou. Je třeba se jí intenzivně věnovat, učit ji stále novým cvikům a kouskům, zúčastňovat se nejrůznějších psích sportů: agility. fresbee, flyballu atd.

Užití

Považována za nejlepšího ovčáckého psa na světě. Bezkonkurenční při agility i dalších psích sportech. Pes univerzálních schopností s výjimkou oblastí, které vyžadují ostrost čí agresivitu.

Výskyt

Ve Velké Británií velmi oblíbená, šíří se v Evropě i u nás.

Možná záměna

Snad s obyčejným „voříškem". Na první pohled ji však prozradí zbarvení i typická plíživá chůze.

Belgický ovčák - Malinois

V USA je uznán jako samostatné plemeno. V některých jiných zemích ho však řadí spolu s ostatními belgickými ovčáky pod jediné plemeno. Jmenuje se podle oblasti na severozápadě Belgie, kolem města, kterému se říká francouzsky Malines a vlámsky Mechelen. Právě tady se původně nejvíce vyskytoval. Jako ostatní jeho příbuzní to byl dlouho ovčácký pes, nyní je to plemeno spíše společenské.

Krátkosrstý pes s černou maskou býval ze všech belgických ovčáků nejoblíbenější, ale jako moderní výstavní pes tolik neprorazil. Bezpochyby utrpěl především tím, že se při povrchním pohledu podobá německému ovčákovi. Pečlivější prohlídka ale ukáže, že má jinou hlavu, jemnější kostru a jinak úhlené končetiny. Je vhodnější pro život pod širým nebem a tolik se nehodí do domácnosti jako například tervueren.

Byl jako první z belgických ovčáků použit coby policejní a pohraničnický pes. Na začátku 20. století bylo několik těchto psů vyvezeno do New Yorku a New Jersey, kde měli působit ve službách policie. V rodné zemi ho také používají celníci a policisté, především pro hlídkování v noci.

Kočka domácí

Kočka domácí vždy sloužila člověku především jako lovec hlodavců, v současnosti se uplatňuje také jako společník člověka. Kočka domácí (Felis silvestris f. catus) je domestikovaná forma kočky divoké, která je již po tisíciletí průvodcem člověka. Stejně jako její divoká příbuzná patří do podčeledi malé kočky, a je typickým zástupcem skupiny.

Původ

Divokým předkem domácích koček byla zřejmě kočka divoká, přesněji její africký poddruh kočka plavá, dále snad i kočka divoká evropská a asijská kočka stepní. První kočky se do blízkosti lidí dostaly před 10 - 12 tisíci lety, v době, kdy začaly vznikat první trvalá lidská sídla, ale až z doby před 8000 lety pocházejí první důkazy existence ochočených koček, a to z dnešního Turecka (oblast Anatolie) a z Kypru[3]. Kolem roku 3000 př. n. l. se kočka stala významnou součástí života ve Egyptě, dokladem jsou obrazy koček na stěnách hrobek, sošky koček a jejich mumie.

Charakter

Povaha kočky spíše závisí na zkušenosti z mládí než na vrozených vlastnostech, a proto ti, kteří nepotřebují speciální vzhled kočky, si raději pořídí nečistokrevného jedince. Někdy jsou nečistokrevné kočky vzhledově a barevně zajímavější než kočky šlechtěné.

Vnější znaky

TĚLO
Kočky domácí jsou si, navzdory dlouhému období domestikace, navzájem stále velmi podobné. Obecné rysy stavby těla jsou stejné - kočka má dlouhé tělo s relativně krátkými končetinami, krátký krk, poměrně širokou a krátkou hlavou a středně dlouhý ocas. V kohoutku je kočka vysoká asi 30 cm, délka těla včetně ocasu činí pak kolem 80 cm. Kocouři jsou větší než samice a váží asi 3,5 - 7 kg, hmotnost koček se pohybuje od 2,5 - 4,5 kg.

HLAVA
Hlava kočky je spíše široká a krátká, mezi jednotlivými plemeny však existují poměrně velké rozdíly v jejím tvaru: britské, exotické a perské kočky (obecně zavalitý typ) mají hlavu nápadně kulatou, evropská krátkosrstá, mainská mývalí kočka či turecká angora se vyznačují mírně protáhlejší hlavou, orientální kočky mají lebku velmi protáhlou. Ještě větší rozdíly jsou v nasazení uší či utváření stopu. Vždy jsou nápadné velké čelisti a oči.

SRST
Kůže kočky je kryta srstí, jediná neoststěná místa jsou nosní zrcátko, polštářky tlapek a bezprostřední okolí struků, genitálií a konečníku. Srst je obvykle krátká, rovná a přilehlá.

BARVY
Základními barvami srsti kočky domácí jsou černá, červená, čokoládová a skořicová, ředěním těchto barev vzniká modrá, želvovinová, lila a plavá. Bílá se za základní barvu nepovažuje, jde o nedostatek pigmentu. Výsledné zbarvení kočky je ovlivňováno také kresbou, která je tvořena interakcí alely A a T.

KRESBY
Rozeznáváme čtyři druhy kresby: habešská, při které je srst na těle tvořena pískově žlutými chlupy s černými proužky, a která je typická právě pro habešské kočky, mramorovaná kresba, která je typická třemi hřbetními pruhy a oválnou kresbou na bocích těla, tygrovaná kresba a tečkovaná kresba, které je jediným povoleným zbarvením ocicatů a egyptských mau.

KRÁLÍCI:

Český červený (Čč)

Krátké zavalité tělo bez znatelného krku, širší hlava a krátké silné nohy. Délka uší je 9 - 10,5 cm. Velmi hustá srst, barvy intenzivně červenožluté, barva stejnoměrně rozložená. Bříško a spodní strana ocásku je nepatrně světlejší. Barva očí je hnědá, drápy tmavé.

Měsíční přírůstky hmotnosti:

Měsíc	1.	2.	3.	4.	5.	6.
Kg	0,4	0,9	1,3	1,8	2,2	2,5

Český červený (Čč)
AA bb CC DD GG y₃y₃

Český albín (ČA)

Délka těla cca 50 cm, délka uší až 12,5 cm. Tělo je zavalité, rovnoměrné, středně dlouhé silné nohy, na koncích zaoblené uši. Bíle osrstěný po celém těle, světlečervené oči, bílé průsvitné drápky.

Měsíční přírůstky hmotnosti:

Měsíc	1.	2.	3.	4.	5.	6.	7.	8.
Kg	0,6	1,2	2,0	2,5	3,0	3,4	3,7	4,0

Český strakáč (ČS)

Válcovité zavalité tělo, krátký krk. Délka uší 10,5 - 11 cm, masité, dobře osrstěné, na koncích zaoblené. Středně dlouhé nohy. Barva srsti v základu bílá, kresba stejná jako u TSč a NoČ - černý (nebo jinak barevný dle druhu) pruh nepřerušovaný na zádech vedený od uší k ocásku. Čumáček černý, černě orámované oči se skvrnkou pod nima, černé uši. Na bocích 2 - 3 pravidelné černé skvrny, ocásek černý zhora, zespoda bílý.

Měsíční přírůstky hmotnosti:

Měsíc	1.	2.	3.	4.	5.	6.	7.	8.
Kg	0,5	0,9	1,5	2,0	2,4	2,7	3,0	3,3

černý (ČSč)
AA BB CC DD gg Kk

 

modrý (ČSm)
AA BB CC dd gg Kk

divoce zbarvený (ČSdiv)
AA BB CC DD GG Kk

železitý (ČSžel)
AA B_eB CC DD GG Kk

 

OVCE a KOZY:

bílá krátkosrstá 

jedná se o mléčné plemeno středního až většího rámce, které je v ČR nejrozšířenější. Dominantní vlastností je bezrohost. V chovech se však můžeme velmi často setkat s chovem koz rohatých i bezrohých. Srst je bílá lesklá, krátká  a bez pigmentace. Plemeno je vhodné pro individuální chov či stádový chov se strojním dojením. Kozy jsou rané, plodné a odolné.

• živá hmotnost kozlů je 70 - 90 kg,
• živá hmotnost koz 55 - 70 kg,
•  výška v kohoutku u kozlů 75 - 85 cm,
• výška v kohoutku u koz 70 - 80 cm,
•  dojivost koz dosahuje až 1000 kg (v průměru 750kg) mléka,
• tučnost mléka 3,7 %,
• obsah bílkovin v mléce 2,7 %,
• plodnost u koz dosahuje 180 až 200 %

Plemeno patří mezi genové reservy ČR. 

hnědá krátkosrstá 

vznikla šlechtěním a převodným křížením kozy harcké. Je středního tělesného rámce a pevné konstituce, oproti koze bílé je však menšího tělesného rámce a je plemen vhodnějším do oblastí s horšími klimatickými podmínkami. Základní zbarvení je hnědé se hřbetním úhořím pruhem. Mulec (nos), břicho a paznehty a vnitřní strany uší jsou černé.

• plemeno je odolné a vhodné pro idnividuální a skupinový chov,
• hodí se jak pro ruční, tak i pro strojní dojení,
• živá hmotnost kozlů je 65 - 80 kg,
• živá hmotnost koz  45 - 50 kg,
• výška v kohoutku je u kozlů 70 - 80 cm,
• výška v kohoutku u koz je 65 - 75 cm,
• dojivost koz je kolem 800 kg,
•  tučnost mléka je v průměru 3,6 %,
•  obsah bílkovin je v průměru 2,7 %,
• kozy v kontrole užitkovosti dosahují až 1050 kg mléka za laktaci,
•  plodnost koz je v rozmezí 180 - 210 %.
• Plemeno patří mezi genové reservy ČR.

 Valašská ovce -  je jedno z našich původních salašnických cápových plemen, které vzniklo křížením několika plemen s původními slovenskými plemeny. Je menšího až středního rámce s kratšími končetinami. Jde o plemeno s trojstrannou užitkovostí - mas, mléko, vlna. Jehničky zařazujeme do plemenitby až kolem 16 - 19 měsíce. Plodnost dosahuje 120 - 140 %. Ovce jsou odolné vůči nepříznivým podmínkám chovu a jsou vhdoné do chovu v oblastech podhůří a hor. Produkce mléka ovcemi je do 150 l za laktaci. Živá hmotnost u bahnic 50 kg, u beranů 70 kg. Jedinci tohoto plemena patří mezi genové reservy ČR.

PRASE:

Prase domácí

Prase Domácí
Prasnice se seletem
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia) Kmen: strunatci (Chordata) Třída: savci (Mammalia) Řád: sudokopytníci (Artiodactyla) Čeleď: prasatovití (Suidae) Podčeleď: pravá prasata (Suinae) Rod: prase (Sus) Druh: prase divoké (Sus scrofa)
Trinomické jméno
Sus scrofa f. domestica

Prase domácí (Sus scrofa f. domestica) je domestikovaný savec, vyšlechtěný z prasete divokého (Sus scrofa). Domestikace proběhla přibližně před 9 tisíci lety.^[zdroj?] Jedná se o nejvýznamnější druh dobytka ve střední Evropě,^[zdroj?] např. v České republice se jich k 31. prosinci 2005 chovalo celkem 2 876 834.^[zdroj?] Je všežravé. Prasata domácí, která uniknou do přírody, zdivočí a mohou působit značné škody (jako například na Novém Zélandu). Jako pracovní zvíře se využívá pro hledání lanýžů.

Potrava zejména brambory, obilný šrot, kořeny, hmyz, červi, vejce

Prase rychle přibývá na váze a je velmi plodné, v průměru mívá 8 až 14 mláďat.^[zdroj?] Většinou nezemře přirozenou smrtí, protože je poraženo pokud dosáhne určité porážkové hmotnosti. Pokud zvíře dosáhne tělesné dospělosti, již dále neroste. S takovými zvířaty se ale v chovech rozvinutých zemí nesetkáme, protože ta jdou na porážku mnohem dříve (vyjma vynikajících plemeníků).

Březost dvakrát do roka 6-12 selat při každém vrhu. Na rozdíl od jiných zvířecích samic své mláďata po narození prasnice neolíže. Selata se rodí předníma nebo zadníma nohama napřed. Jakmile přijdou na svět, hned se postaví a hledají bradavky, aby mohla pít mateřské mléko. Přitom se jim přetrhne pupeční šňůra.

Prasata jsou chována v zemědělských zařízeních zvaných vepřín. Menší zařízení na statku se nazývá chlívek. V případě vepřína se prasata nejčastěji chovají v kotcích po více kusech nejčastěji stejné kategorie. Někdy může být u vepřínu i výběh. V některých zemích se chovají prasata pod otevřeným nebem - tedy extenzivně. V tomto případě mají malou boudičku, ve které spí, a ohrazený výběh, ve kterém se mohou pohybovat, nebo v kališti rochňat.

K péči o tělo patří bahenní koupel (vyválení v bahně). Kromě toho tato koupel v létě prasata ochladí, protože nemají potní žlázy a nemohou se potit jako člověk. Potom si otřou bahno o nějaký pařez nebo kámen. Tak se zbavují dotěrného hmyzu jako jsou klíšťata, blechy a komáři. Prasata jsou totiž velice čistotná zvířata.

Vykastrovaní samci prasete se nazývají vepři,^[1][2] nevykastrovaní se nazývají kanci. Kanci obvykle nejsou vhodní pro potravinářskou výrobu, neboť maso jistého procenta z nich páchne (zápach je závislý na genetické predispozici a nedaří se jej eliminovat selekcí).

Samice se nazývá prasnice (někdy bývá význam zúžen na samice před porodem), samice, která již rodila se nazývá svině (někdy se užívá i v širším významu) nebo bachyně. Samice v říji se bouká (nebo se řouká). Gravidní samice se označuje pojmem březí. Samice, která porodila, se oprasila. Vykastrovaná samice prasete se nazývá nunva.

Mládě se nazývá sele nebo podsvinče.Prase vydává zvuky: tzv. chrochtání nebo kvičení. Je porostlé štětinami. Chodí po dvou paznehtech.

OSEL:

Osel domácí

Osel domácí
Stupeň ohrožení
domestikovaný druh
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia) Kmen: strunatci (Chordata) Třída: savci (Mammalia) Řád: lichokopytníci (Perissodactyla) Čeleď: koňovití (Equidae) Rod: kůň (Equus) Druh: osel domácí (Equus asinus)
Trinomické jméno
Equus asinus f. domestica

Osel domácí (Equus asinus f. domestica) je společně s koněm jediný domestikovaný lichokopytník. Byl domestikován dříve než kůň. Zkříží-li se osel s klisnou vznikne neplodná mula podobající se spíše koni. Zkřížením oslice s koněm vznikne mezek, který se podobá více oslovi. Divokým předkem osla domácího je africký osel núbijský a somálský, jež jsou již skoro vyhubeni. Dnes je používán k nošení břemen, unese až 300 kg. Samice se nazývá oslice, mládě oslátko (viz seznam zvířecích názvů).

Vzhled

Hřebec dosahuje v průměru kolem 122 centimetrů výšky v kohoutku, samice přibližně 115 centimetrů. Osel domácí má šedou srst s černým podélným pruhem uprostřed na hřbetě a s bílým břichem.

Potrava

Osel domácí je býložravec. Kromě kopřiv, šťovíku a trávy potřísněné močí a výkaly sežere osel domácí všechnu rostlinou potravu, osli dokonce okusují dřevo. Před domestikací se živili často jen různými druhy suchých travin a keřů.

Rozmnožování

Dobou páření jsou poslední dny jara nebo první měsíce léta. Asi po 11 měsících oslice rodí jedno mládě, dost dobře vyvinuté, už v druhém roce má normální velikost, plnou sílu má ale až v třetím roce. Když se zkříží osel s klisnou vznikne mula, zkřížením oslice a koně vznikne mezek.

Význam

Osel domácí je používán zejména jako soumar, tj. k nošení břemen. Velká plemena, například osel poitouský dokáží unést i 300 kilogramů. Především na Balkáně, v Jižní Americe, Africe a arabských zemích se osel používá i k jízdě. V některých rozvojových zemích slouží i k zápřahu do vozů nebo při orbě. Kromě své síly poskytuje člověku i mléko a maso. Oslí mléko je výživnější než kravské a egyptská panovnice Kleopatra VII. se v oslím mléku koupala pro udržení hladké pleti. Oslí maso se údajně přidává do pravého uherského salámu. Užitečnější než osel jsou ale jeho kříženci s koněm, zejména mula. Mezek se chová méně často, protože bývá menší a výkonností se podobá oslu

koně a poníci:

Severošvédský kůň

Zdroje informací:

• The Encyclopedie of Horses and Ponies - Tamsin Pickeral

Původ a historie:

Severošvédský kůň je relativně mladé plemeno, jehož plemená kniha byla založena teprve roku 1909. Je přibuzný s plemenem Dole Gudbrandsdal, oba dva se vyvinuli ze starobylých místních koní v oblasti. Proběhlo přilití krve fríského koně, oldenburského koně, stejně tak jako příležitostná křížení těžkých evropských plemen. Od roku 1903 existují velmi přísná pravidla pro chov severošvédského koně, která mají za snahu udržet původní typ tohoto jedinečného plemene. Hlavní zásluhu na tomto měli hřebčín v Jamtlandu, který je není jedním z hlavním hřebčínů chovajících severošvédkého koně v zemi.

Popis a charakteristika:

Nejpozoruhodnější věcí na severošvédských koní je jejich nepopsatelná síla, schopnost tahu a vytrvalost, když to vše srovnáme s relativně malým vzrůstem. Nejsou to tažní koně v pravém slova smyslu, jako třeba clydesdale nebo percheron, ale ideálně se hodí k lesní práci, pro kterou se hlavně chovají. Zajímavé je, že právě severošvédský kůň je jedným ze světově nejtvrději testovaných plemen, a to v mnoha různých situacích, ve kterých se hodnotí nejen síla, ale i vyrovananost temperamentu právě v takovýchto zátěžových situacích.

Existují dva typy severošvédského koně, a to tažný kůň a tzv. severošvédský klusák, který je o poznání lehčí. Plemeno se vyznačuje dlouhou životností a bývá velmi málo nemocné. Hlava je trochu typu ponyho, krk je kratší, ale dobře osvalený. Kohoutek je kratší, ale rovněž osvalený. Hřbet je delší, plec dobře utvářená a umožňuje prostorný chod. Nohy jsou kratší a pevné s menším rousem. Vyskytují se všechny barvy, převládají hnědáci a často se vyskytuje mléčná tlama. Výška je kolem 153 cm.

Povaha:

Povaha je vynikající.

Využití a sport:

Severošvédský kůň se využívá pro práci v lese a na farmách ve Švédsku a pro tuto práci se osvědčují mnohem lépe než technika.

Salerno

Zdroje informací:

• Obrazová encyklopedie koní - Elwyn Hartley Edwards

Úvodem...

Až na vynikající plnokrevníky nemají Italové význačná plemena jezdeckých koní. V posledních letech dosáhli přikřížením plnokrevníka takového zlepšení u salerna, že se stal výborným koněm s dostatečnými schopnostmi pro soutěže...

Původ a historie:

Salerno vznikl v 18. století v Kampánii na jihu Itálie. Přestože je dnes početní stav nízký, je nejatraktivnějším italským teplokrevníkem. Vyvinul se v hřebčíně Persanu, který založil v první polovině 18. století Bourbon Karel III., král Neapolský a později španělský. Koně chovaní v Persanu, nazývaní v té době persanští koně, vznikli na neapolitánech, kteří se chovali v blízkosti Sorrenta a Neapole a na čisté španělské a berberské krvi. Ačkoliv byli ve srovnání s iberskými koňmi poněkud hrubší, považovali je v Itálii za jedny z nejlepších školních koní své doby a obdivovali je pro vysokou, ohnivou akci a výjimečnou sílu končetin. Tito koně se pak křížili s místními koňmi ze Salerna a údolí Ofanto. K vytvoření nevšedního, kvalitního jezdeckého koně posloužily i další španělské a arabské importy. Hřebčín byl uzavřen po ustavení Italské republiky v roce 1860 (za Garibaldiho). Když byl v roce 1900 chov obnoven, staré jméno bylo zapomenuto a chov se stal známý pod názvem salerno. Přikřížení anglického plnokrevníka vylepšilo plemeno. Vznikl tím vynikající jezdecký kůň, který byl větší než jeho předchůdci, pohledný, s dobrou pohybovou akcí, tělesnou stavbou a velmi dobře skákal.

Někteří význační koně byli odchováni v hřebčíně Morese. Mimo jiné i dva nejlepší italští skokani, Merano a Posilipo. Na obou jezdilo italské eso, Raimondo d´Inzeo. S Meranem zvítězil na mistrovství světa v roce 1956. Na Posillipovi vyhrál zlatou medaili pro jednotlivce na olympiádě v Římě v roce 1960.

Popis a charakteristika:

Jelikož má salerno nyní mnohem více krve plnokrevníka, je také mnohem ušlechtilejší než býval dříve. Má dobrou plec, vhodnou pro jezdecký sport, korektní tělesnou stavbu a energický odraz. Následkem toho je jeho akce přiměřeně uvolněná a pružná. Povoleny jsou všechny základní barvy, žádné barvě se nedává přednost. V kohoutku měří kolem 163 cm, je tedy vyšší, než bývali jeho předchůdci. Hlava je jemná a prozrazuje španělský vliv. Nohy jsou dobře utvářené a mají jemné klouby.

Využití a sport:

Salerno je ideální sportovní kůň. Kříženci plnokrevníků jsou kvalitní jezdečtí koně, které často užívá jízdní policie. Tito koně jsou velmi vnímaví, výborně stavění a proslulí hlavně svými nadprůměrnými skokanskými schopnostmi.

Šlesvický kůň

Zdroje informací:

• Plemena koní celého světa - Judith Draperová
• Obrazová encyklopedie koní - Elwyn Hartley Edwards

Původ a historie:

Tento chladnokrevný kůň pochází z nejsevernější části Německa, Šlesvicko-Holštýnska, které sousedí s Dánskem a v různých obdobích bylo i jeho součástí. Proto nás nepřekvapí, že šlesvik nese stopy jutského koně, dánského těžkého plemene, s nímž je spřízněn. Šlesvik byl vyšlechtěn v druhé polovině devatenáctého století jako středně velký tažný kůň. Hřebcem-zakladatelem šlesvického koně je jutský hřebec Munkedal prostřednictvím svých inbredních potomků Pricse of Jylland a Hovdinga. Příliv lehčí krve, včetně yorkshirského kočárového koně a plnokrevníka, se uskutečnil na konci století, ale neměl na plemeno dlouhodobější vliv. Chovatelé se tímto chtěli pokusit zlepšit nepříliš odolné a poněkud hrubé původní šlesvické koně.

Šlechtění založené na linii Munkedala začalo od roku 1860. V roce 1888 byl schválen standard plemene a o tři roky později vznikl Svaz chovatelů šlesvických koní. První světovou válu šlesvik přežil, když byl co do počtu i kvality poněkud oslaben. Jeho rodiště bylo tehdy pod nadvládou Dánska. K udržení rázu plemene se chov pravidelně osvěžoval krví jutských koní, a to až do roku 1938. Potom se již uplatňoval přísný výběr, jehož cílem bylo odstranění exteriérových nedostatků, jako byla plochá žebra, příliš dlouhý trup a měkká, plochá kopyta. Po druhé světové válce se k urychlení tohoto procesu použili bretaňští hřebci a buloňští koně, kteří měli největší vliv. Po druhé světové válce stav šlesvického koně prudce poklesl, protože jeho práci převzaly stroje.

Popis a charakteristika:

Šlesvický kůň je podsaditý a kompaktní chladnokrevník. Jeho výška se pohybuje od 157 do 163 cm a váha kolem 800 kg. Z barev převládají ryzáci se světlou hřívou barvy lnu - toto zbarvení je velmi atraktivní. Občas se vyskytují hnědáci, nebo bělouši. Hlava je velká, nepříliš ušlechtilá, oči mírné a dobrácké. Žuchvy nejsou již tolik masité, jako byly u původních šlesvických koní. Krátký krk má tukový hřeben. Plece jsou silné, tělo poněkud delší, ale hrudník hluboký a silný. Záď je krátká a kulatá, dobře osvalená. Nohy s rousy jsou kratší, silné.

Povaha:

Šlesvický kůň má velmi mírnou povahu, je dobře ovladatelný a lehce se cvičí.

Využití:

Za první světové války se šlesvik používal jako tažný kůň v městské dopravě, kde tahal tramvaje a omnibusy, zemědělství a lesnictví. Po druhé světové válce jeho práci převzala moderní technika, a proto se stav tohoto koně rapidně snížil. V posledních letech se chov zbývajících šlesviků přenesl do Jutska za účelem zvětšení rámce.

Tennesseeský mimochodník

Zdroje informací:

• Časopis Jezdectví 4/1992 str. 15 - Ing. Sylvie Lečíková
• Obrazová encyklopedie koní - Elwyn Hartley Edwards
• Velká kniha o koních - Elwyn Hartley Edwards

Úvodem...

Propagační materiály nazývají toto plemeno "nejskvělejším koněm, pro vyjížďky, westernové soutěže, drezúry a parkury". Je prvním plemenem, které dostalo do svého názvu jméno některého z amerických států, a Američané jsou na ně právem pyšní.

Název plemene:

Tennessee Walking Horse

Původ a historie:

Tennesseeský mimochodník vznikl ve státě Tennessee v polovině 19. století, kdy první pionýři překročili Apalačské pohoří a usídlili se jako předsunutá stráž v Kentucky, Tennessee a Missouri. Časem se bohatší z prvních usedlíků pokusili vyšlechtit dobře vypadajícího koně, který by doplnil jejich životní styl a přitom sloužil i k praktickým účelům.

Osadníci chtěli vytvořit koně s velkou vytrvalostí a životností, schopného nosit svého majitele po dlouhé hodiny při dozoru na plantážích. Ačkoliv nepožadovali velkou rychlost, přece jen bylo třeba, aby byl schopen překonávat dlouhé vzdálenosti za poměrně krátkou dobu. Tito koně se nejdříve označovali jako jižanští plantážničtí mimochodníci nebo tennesseeští krokoví koně, důvěrněji jako walkeři nebo "Turn Row" (toč se v řádku). Tento poslední název vznikl proto, že se kůň musel velmi obratně pohybovat mezi řádky, aby nepoškodil mladé rostlinky.

Při pohledu do historie tohoto plemene najdeme předky společné pro mnoho severoamerických plemen - kanadské a narragansettské mimochodníky. Za války Severu proti Jihu se k nim "připletli" klusáci z Unie a mimochodníci z Konfederace, postupem času přibyla špetka krve plnokrevníků, morganů a amerických jezdeckých koní.

V roce 1886 se pak narodil hřebec Black Allan, který je dnes považován za zakladatele plemene. Black Allan z Allendorfu pocházel z linie diagonálních klusáků (ne mimochodníků) a jeho matka byla morganská klisna Maggie Marshall. Pro svůj zvláštní krok se neosvědčil jako klusák v zápřeži, ale právě tento krok spolehlivě přenášel na své potomky, kteří tak získali nejcennější vlastnost. V roce 1903, kdy byl prodán do Tennessee, se křížil s již existujícím tennesseeským mimochodníkem, a tak vzniklo kmenové stádo dnešního tennesseeského mimochodníka. Následovalo zušlechtění a zkvalitnění prostřednictvím hřebce saddlebreda jménem Giovanni. Tento kůň byl dovezen z Kentucky v roce 1914, chovali ho ve Wartrace v Tennessee, ve městě, které se proto považuje za rodiště plemene.

Pro farmáře z Tennessee byl Tennessee Walker doslova nenahraditelný. V 19. století nebyla výjimkou celá rodina usazená na hřbetě svého koně, kdy toto byl jediný způsob, jak dopravit dítě do školy. Zatímco všichni ostatní včetně hospodářských zvířat měli alespoň jeden den v týdnu oddych, kůň se ho dočkal málokdy. Od rána do večera byl před pluhem a po západu slunce se sedlalo - byl čas navštívit sousedy. V sobotu se zapřahalo do vozíku a jelo se do města na nákupy. Jakmile se na trhu sešlo několik farmářů, okamžitě začaly spory o nejrychlejšího koně, takže se vypřahalo a pořádaly se dostihy, v nichž za překážky sloužily nejen pytle mouky a cukru, ale i koně sami. V neděli pak stál Tennessee Walker před bryčkou a vezl rodinu do kostela. Pokud se konaly nějaké předem ohlášené závody, většinou to dopadlo tak, že kůň se vzal z pole, kde zrovna pracoval, přivázal se za vůz a šlapal na místo závodů. Ani počátek automobilismu výsadním postavením tohoto plemene v Tennessee příliš neotřásl. Díky stále rozbahněným cestám auta většinou nedojela příliš daleko a rychlý a lehce ovladatelný kůň byl v tomto terénu králem.

Asociace chovatelů tennesseeských mimochodníků se ustanovila v roce 1935 v Lewisburgu v Tennessee a v roce 1947 plemeno oficiálně uznalo i americké ministerstvo zemědělství. Toto pozoruhodné plemeno vzbuzuje takové nadšení, že na každoroční přehlídce mimochodníků v Shelbyville v Tennessee se sejde daleko víc návštěvníků než na kterékoliv jiné přehlídce koní v Americe. V roce 1935 bylo registrováno 208 koní, v roce 1993 to bylo již přez 250 000.

Popis a charakteristika:

Tennesseeský mimochodník je kůň kostnatější než americký jezdecký kůň. Má hlubší hrudník a krátký hřbet. Hlava však není zvlášť výrazná. Walker ji také nese mnohem níže než saddlebred a pohybuje se s nápadnější, nižší akcí. V kohoutku měří od 152 do 163 cm. Převládá vrané zbarvení a všechny odstíny ryzáků, u nichž jsou často výrazné bílé odznaky. Nohy jsou čisté, postoje korektní. Kopyta se obyčejně nechávají delší a kovají se těžkými podkovami podporujícími vysokou akci. Zadní nohy jsou velmi mohutné a kůň je za jízdy podsazuje pod tělo, takže pohyb je dlouhý a vláčný. Pro speciální chody wealkera je velmi důležité okování. Kopyto ne nechá přerůst a potom se podkovává podkovami, které dodají akci vznos. I když kopyta vypadají nepřirozeně, walker málokdy trpí na šlachy. Ocas koně se nechává růst dlouhý a upravuje se řezem na spodní straně u kořene, aby ho kůň nesl vysoko.

Tennessee Walker se vyznačuje třemi zvláštími chody: flat foot walk ("krok s plochou akcí"), running walk ("spěšný krok") a rocking chair canter ("cval v houpacím křesle"). Teď si o těchto chodech řekneme něco víc:

Running walk

Running walk je nejoblíbenějším chodem u tohoto koně. Je to čtyřdobý chod v pořadí LP-PZ-PP-LZ, doprovázený pravidelným pohybem hlavy. Zadní nohy překračují přední, a to někdy i o půl metru. Mezi zadníma nohama se pak prostor při jednom kroku rovná dvěma až třem dlouhým krokům člověka! Tento krok dovoluje koni dosáhnout rychlosti mezi 9 - 14 km v hodině. Na kratší vzdálenosti může walker urazit až 24 km v hodině. Ovšem rychlost není tím nejdůležitějším kritériem.

Flat foot walk

Flat foot walk je pomalejší, asi 7 km/h. Má být uvolněný, pravidelný, s výrazným pohybem plece. Příliš se neliší od běžného kroku. Oba tyto chody jsou zděděné a je jisté, že žádné jiné plemeno se je nedokáže naučit.

Rocking chair canter

Výuka tohoto chodu už vyžaduje zkušeného trenéra. Kůň musí být v dobrém sebrání, cval musí být vznosný, s výrazným pohybem hlavy. Kůň jako by se pohyboval vpřed i vzad, takže odtud i název "cval v houpacím křesle". Při nácviku tohoto chodu si trenéři pomáhají různými způsoby. K těm povoleným (někdy i povinným) patří plastové nebo kožené podušky, které se umisťují mezi kopyto a podkovu, aby koni usnadnily akci končetin. K těm nepovoleným patří nejrůznější masti, žíraviny a kyseliny, které koni rozbolaví nohy tak, že předvede požadovaný chod s vysokou akcí, jen aby se vyhnul bolesti při došlapu.

Povaha:

Vynikajícím znakem tennesseeského mimochodníka je jeho temperament. Je klidný a spolehlivý, začátečník na něm může jezdit s absolutní důvěrou. Tyto vlastnosti spolu s pohodlím při pohybu z něj dělají oblíbeného rodinného koně. Tvrdí se o něm, že má vrozenou nejlepší povahu ze všech koní.

Využití:

Dnes je tennesseeský mimochodník především přehlídkový a rekreační kůň. Nadšeně je propagován Asociací chovatelů tennesseeských mimochodníků, která se ustanovila v roce 1935 v Lewisburgu v Tennessee a uplatňuje heslo: "Svezeš se dnes a zítra bez něj nebudeš moci být".

Vladimirský kůň

Zdroje informací:

• Plemena koní celého světa - Judith Draperová
• Obrazová encyklopedie koní - Elwyn Hartley Edwards

Úvodem...

Před revolucí v roce 1917 připadalo v ruské říši více koní na 100 lidí než v kterékoliv jiné evropské zemi kromě Islandu. Tradice chovu koní pocházela ze Střední Asie, takže těžká plemena se jen málo prosazovala proti lehkým tažným, kočárovým a jezdeckým koním. Po druhé světové válce se vybrané státní hřebčíny soustředily na šlechtění vladimirských a ruských chladnokrevníků (ťaželovozů).

Původ a historie:

Vladimirský kůň se vyvinul v kolchozech a sovchozech v okolí Ivanova a Vladimiru. Základem šlechtění byl chovatelský program vytvořený ve státních stájích v Gavrilovo-Posadsku už ve 20. letech našeho století. Kmenové stádo místních klisen se křížilo s clydesdaly a shiry. Hlavními hřebci - zakladateli byli clydesdalové Lord James a Border Brand, oba narození v roce 1910, a Glen Albin, narození roku 1923. Shirové, třebaže významní, meli menší vliv a v rodokmenech se vyskytují mnohem méně, a to ještě jen v matkách. Zdá se, že v prvním stádiu pokusů byli také přikříženi peršeroni, suffolkové a clevelandští hnědáci. V polovině 20. let byla využívána příbuzenská plemenitba a díky jí vzrůstal počet kvalitních jedinců. Vybraní kříženci se pak připouštěli jedinci s vyhraněným typem plemene. Tato fáze skončila v 50. letech minulého století a v roce 1954 byl vladimirský kůň uznán jako plemeno.

Popis a charakteristika:

Vladimir je výborně stavěný kůň, obyčejně hnědák (vyskytují se i ryzáci a vraníci, většinou s odznaky na hlavě a nohách). Hřebci měří v kohoutku průměrně 163,5 cm a klisny 155,5 cm. Hlava je velká je dlouhá s klabonosem, krk dlouhý a svalnatý, kohoutek výrazný. Koně mají mimořádně hluboký hrudník, u hřebců může být obvod hrudi až 207 cm a váha 758 kg (Klisny mívají obvod hrudníku 196 cm a váží kolem 685 kg). Většina vladimirských koní má nohy nohy čisté, ale někteří mají husté rousy a následkem toho sklon k onemocnění kopyt, například praskání patek. Nedostatky se projevují i ve tvaru hřbetu, který, ač široký, může být u některých jedinců volný. U vladimirů je sklon ke strmosti plece. Tento chladnokrevník v sobě spojuje velkou tažnou sílu s přiměřenou rychlostí. Je to raný kůň, rychle dospívá a jeho velkou výhodou je, že může začít pracovat už ve věku tří let. Hřebci jsou velmi plodní, březost dosahuje 75 - 80%.

Povaha:

Vladimirský kůň v sobě spojuje velkou sílu a nadmíru poddajnou povahu, která umožňuje jeho snadné ovládání.

Využití:

Oblíbené pracovní plemeno, které splňuje poždadavky zemědělství. Ruské zemědělství, které je méně produktivní než v západní Evropě pracovní koně zatím potřebuje.

Velkopolský kůň

Zdroje informací:

• Obrazová encyklopedie koní - Elwyn Hartley Edwards

Úvodem:

Velkopolský kůň, jeden z nejvýznamnějších teplokrevníků v Polsku, je výkonný sportovní kůň, blízce příbuzný trakénovi. Má naději na velké úspěchy ve většině jezdeckých disciplín. Hodnocen je ovšem přece jen o něco méně než jeho předchůdce. To proto, že polští chovatelé ještě nemohou obstát v obchodním měření sil a neovládají dosud techniku chovatelů ze západní Evropy. Nicméně jejich chovy a jejich původní plemena jsou již na stejné úrovni a často můžeme nejlepší z nich najít leckde v Evropě.

Původ a historie:

Stejně jako Maďaři mají i Poláci jezdecké tradice, jimž se žádný další evropský národ nevyrovná. Podobně také dávají přednost arabským koním, nebo alespoň koním arabského typu, na nichž jezdila jejich proslavená kavalerie, a s intuitivním chovatelským citem využívají arabské krve k zušlechtění vlastních národních plemen. Většina koní chovaných v Polsku je stejným způsobem zušlechtěna arabem. Ovšem chov arabských nebo jim podobných koní by byl trochu málo pro polské národní potřeby. Velkopolský kůň není výjimkou a ačkoliv se nejedná o araba, je ovlivněn tou nejlepší krví a díky ní se vyznačuje velmi pevnou konstitucí.

Arabské hřebčíny v Polsku vybudované šlechtou jsou proslavené po celé Evropě a odchovávají koně vzácných a výjimečných kvalit. V roce 1803 dovezl princ Sanguszko jako první pro svůj hřebčín u Slavutě koně z východu. Jeho nástupce, hrabě Potocki, později založil slavný hřebčín Antoniny. Potocki, skvělý jezdec a chovatelský génius, odchovával pozoruhodné kmeny arabů, také skvrnité nebo strakaté koně, kteří měli vzhled i charakteristický pohyb araba.

Velkopolský kůň se odvozuje od poznaňských a mazurských koní. Obojí jsou teplokrevníci se vztahem k arabům a oficiálně jsou již považováni za vymřelé. Poznaňský kůň, sloužící k polní práci i k jízdě, byl chován v hřebčínech Posadowo, Racot a Gogolewo a v 19. století byl velmi dobře hodnocen. Byl to dobrý typ středně těžkého koně, vyšlechtěného na základě konika, přímého potomka lesního tarpana. Měl ovšem i krev araba a anglického plnokrevníka, hannoverského koně a také východopruského trakéna. Byl to výborný kůň pro zemědělské práce na středně lehkých půdách, ale také velmi užitečný jezdecký kůň.

Mazurští koně se chovali v Mazurské oblasti, hlavně v hřebčíně Liski, kde byla původně hříbárna a později státní hřebčín. Hřebčince byly ve Starogradu, Kwidzinu a Gniezdu. Mazur je v podstatě trakén, s podílem arabské a anglické krve. Po druhé světové válce tvořili jádro plemene zatoulaní nebo trofejní koně, které bylo možno určit jako trakénské podle typického výžehu losích parohů.

Velkopolský kůň je výsledkem kombinace těchto dvou výrazných plemen, zušlechtěných anglickým plnokrevníkem, arabem a angloarabem, přičemž se rozdíly mezi typy stírají. V současné době se chová velkopolský kůň především ve středním a východním Polsku.

Popis a charakteristika:

Velkopolský kůň je statné, souladné zvíře. Je přirozeně vyvážený a má velmi dobré chody. Krok je dlouhý a přirozený, klus stejnoměrný, přímý a plochý. Cval je velmi prostorný, což není vždy u jiných teplokrevníků obvyklé. V kohoutku měří 168 cm a může mít každou čistou barvu. Nohy mají dobré kosti, krátké holeně a kvalitní kopyta. Trup je hluboký a mohutný, hřbet je pevný, dostatečně dlouhý, plece jsou šikmé. Silná, svalnatá záď zaručuje mocný odraz. Dobře utvářené zadní nohy, zejména bérce, dávají předpoklady k velkým skokanským schopnostem. Trojúhelník tvořený kloubem kyčelním, výběžkem sedací kosti a kloubem kolenním je vzorně rovnostranný. Hlezenní kloub je čistý, velký a umístěný tak, že dovoluje maximální ohnutí nohy.

Povaha:

Povaha tohoto teplokrevníka je mírná, ovladatelná a dobrá.

Využití:

Velkopolský kůň je neobyčejně praktický, chodí dobře jak v zápřeži, tak pod sedlem a v obou případech je ovladatelný a nenáročný. I těžší jedinci jsou velmi pohybliví, silní a mají dobrou povahu. Jsou schopni vykonávat jakoukoliv práci v zemědělství, která vyžaduje koňskou sílu, ale pro kterou se těžká plemena nehodí. Dnes se ovšem také klade důraz na chov koně lehčího, sportovního jezdeckého typu, který splňuje nároky na moderní soutěžní disciplíny, ale přitom nepozbyl své vynikající vlastnosti, a to ovladatelnost, pevné zdraví a zdatnost. Velkému podílu krve anglických plnokrevníků vděčí za vynikající skokové předpoklady, rychlost, psychickou odolnost a odvahu, takže je výborný i pro cross-country. Přesto však zůstává i velmi užitečným lehkým tažným koněm.

Dartmoorský pony

Zdroje informací:

• Velká kniha o koních - Elwyn Hartley Edwards
• Obrazová encyklopedie koní - Elwyn Hartley Edwards
• Plemena koní celého světa - Judith Draperová

Úvodem...

Z divokých blat a vřesovišť na jihozápadě Anglie vzešla dvě velmi rozdílná plemena ponyů. Půvabný dartmoor byl během své historie poznamenán četným křížením. Prostředí, kde žil, bylo přístupné ze souše i z moře, a tak se sem dostala mnohá cizí plemena koní, která místní poníky ovlivnila. Naproti tomu exmoor, nejstarobylejší z britských horských a blatských poníků, zůstal prakticky nedotčen od prehistorických dob, protože odlehlost a nepřístupnost jeho domoviny jej chránila před vlivem cizí krve.

Vysvětlení názvu:

Plemeno pochází z drsných blat Dartmoorského lesa, přes který protékají řeky Dart, Taw a Tavy. Má se za to, že ponyové zde žili již od dob starogermánského kmene Sasů. Dnes tady chovají již jen málo poníků.

Původ a historie:

Pony byl ovlivněn několika různými plemeny. Je tady dávné spojení se starými devonským nákladním koněm (Old Devon Pack Horse), pocházejícím z krve dartmoorského i exmoorského ponyho, a také s cornish goonhilly ponym. Oba už vyhynuli. Už ve 12. století se mohli uplatnit orientální anebo východní koně.

K mnohým plemenům, použitým v 19. století, patřili klusáčtí roadsteři, velští poníci, arabi, malí plnokrevníci a exmoorští poníci. V době vrcholící průmyslové revoluce byli na blata vysazeni shetlandští hřebečci, kteří zajistili produkcí důlních poníků. Tento postup měl však katastrofální následky, protože houževnatý dartmoor dobrého jezdeckého typu téměř vymizel. Následoval pokus zachránit plemeno přikřížením velšských horský ponyů, které zastupoval hřebec Lord Polo.

Největší vliv na dartmoorského ponyho však měl The Leat (vysoký 122 cm), hřebec arabského původu, syn araba Dwarky (vysokého 143,2 cm), narozený roku 1922 a klisny Blackdown (vysoká 130 cm) po Blackdown u dartmoorské klisny. Patřil svérázné slečně Sylvii Calmady-Hamlynové, která byla po 32 let čestnou tajemnicí Dartmoorské společnosti pro chov ponyů. Leathova dcera Julie IV měla po velšském horském ponym Dinarth Spark hříbě jménem Judea, nejslavnějšího dartmoorského hřebce všech dob.

Během druhé světové války sloužila blata jako výcvikový prostor a následkem toho byli ponyové na vymření. Mezi lety 1941 a 1943 bylo zaregistrováno jen dvanáct klisen a dva hřebci. Dartmoorský pony byl jako zázrakem zachráněn přičiněním několika zanícených chovatelů. Ve dvacátých letech žila na blatech tři oddělená stáda, ale dnes se většina dartmoorů chová v soukromých hřebčínech po celém Spojeném království.

Řada poníků, kteří na dartmoorských blatech válku přežili, byli jen druhořadí kříženci. Nicméně v roce 1988 byl zřízen program Dartmoor Pony Society Moor Scheme, který podporoval farmáře s neregistrovanými čistokrevnými ponyi, aby je nabídli k registraci, a poskytoval jim kvalitní hřebce. Cílem je vytvořit fond čistokrevných ponyů, s nimiž mohou chovatelé u svých zvířat dosáhnout skutečně pravých vlastností tohoto plemene. Vhodné klisny z vřesovišť jsou puštěny do velkých ohrazených výběhů spolu s chovnými hřebci. Jejich samičí potomstvo je prohlédnuto a klisny, které přehlídkou projdou, jsou zapsány do doplňkového registru plemenné knihy. V příhodnou dobu budou tyto klisny připouštěny s registrovanými hřebci, dokud jejich potomci nebudou moci být zapsáni do hlavní plemenné knihy.

První plemenná kniha dartmoorů byla otevřena v roce 1899 a výškový limit zde byl stanoven 142,2 cm pro hřebce a pro klisny 132 cm. Po více než 20 letech byl limit snížen na současných 124 cm.

Popis a charakteristika:

Výška dartmoora nepřesahuje 124 cm. Hlava, půvabně nasazená na krku, je typicky poníkovská: malá, ušlechtilá s charakteristickýma malýma a velmi živýma ušima. Pony má vynikající temperament, proto je ideální na ježdění pro děti, nemluvě o jeho příjemných chodech. Krk je silný, délka přiměřená pro jezdeckého ponyho. Pony se vyznačuje vynikajícími plecemi, které mají správný úhel. Proto má velmi dobré chody a podává vynikající výkony. Hřbet a bedra jsou silná. Díky vynikajícímu exteriéru má pony přirozenou rovnováhu. Záď je silná a svalnatá s husným, vysoko nasazeným ocasem. Končetiny a kopyta patří k nejlepším. Holeň je krátká, dostatečně silná, spěnky jsou velmi korektní. Podobně jako všechna britská domácí plemena i dartmoorský pony je tvrdý a zdravý. Poníci bývají hnědí, tmavě hnědí anebo černí. Chovatelská společnost nepřipouští strakaté zbarvení a neuznává nadměrný výskyt bílých odznaků.

Využití a sport:

Společně s velšem má dartmoor mezi pony jezdecké třídy výjimečné postavení a podstatně přispěl k vývoji britského jezdeckého ponyho. Je velmi populární i jinde v Evropě, v Belgii se tito ponyové dokonce zúčastňují dostihů. Úspěšně se kříží s plnokrevníky a araby a druhá filiální generace, připářována s plnokrevníky, poskytuje vrcholové koně pro cross-country nebo huntery pro soutěže příslušné kategorie.

Nejlepší zástupci tohoto plemene jsou odolní a kvalitní jezdečtí ponyové s hladkým, nízkým a pohodlným krokem. Jejich zdravá konstituce, inteligence a klidná povaha z něj číní ideální poníky pro děti.

Darašuri

Zdroje informací:

• Časopis Jezdectví 1/2003, str. 68 - Helena Kholová
• Kresba: Jan Hošek

Vysvětlení názvu:

Toto plemeno se obvykle píše darashouri, ale správně by se mělo jmenovat darrešuri podle stejnojmenného kmene jazykové skupiny Kaškájů z turecko altajské rodiny, který žije v jihozápadním Íránu v provincii Fárs na sever od Šírázu. Všech šest kmenů skupiny Kaškájí nemá ani půl miliónu členů a jejich kmenová soustava se rozpadá, mnozí tito původní kočovníci, chovatelé koní a ovcí odcházejí do měst a zanedlouho po nich patrně zůstane jen název typu koně, který vytvořili. Darašuri patří vedle jafa k nejpopulárnějším představitelům perských náhorních koní.

Původ a historie:

Je to originální perské plemeno, jehož kořeny sahají už do doby před 2500 lety, do dob, kdy ještě perští koně nebyli ovlivněni arabem. Perští koně jsou nepochybně nejpůvodnějšími typy teplokrevných koní, jsou to potomci stepních tarpanů, kteří byli zkroceni v zakaspické oblasti. Blízce zpřízněná plemena žijí v pouštích, stepích a horách střední Asie.

Původně to byli koně poměrně drobní, jejich kohoutková výška zřídka dosahovala 140 cm, ale vždy to byli praví koně, nikoliv poníci. Vlastnosti všech perských plemen se formovaly v drsných podmínkách Íránské vysočiny, takže i původní darašuri byli velmi otužilí, skromní a výkonní. Později byli zušlechtěni arabem a následkem toho získali větší výšku a výraznější kohoutek. Udrželi si však rovný profil svých předků a nízko nasazený ocas.

Darašuri je plemeno v Evropě málo známé, i když ve své vlasti a v okolních státech je nesmírně populární. Historie tohoto plemene je poněkud záhadná, protože o něm neexistují žádné dostupné písemné materiály. Navíc bývá často zaměňováno s jinými íránskými plemeny, kterých na území starověké Persie žije několik desítek, od maličkého kaspika, přes šírází, baseri, bachtiarí a další až právě po darašuriho, který je z nich téměř nejvyšší. Pouze nově vyšlechtěná plemena jsou vyšší, například pahlavan je až 160 cm vysoký. Nepochybně neznáme všechna plemena perských koní, protože šlo vesměs o plemena přírodní, chovaná malými etnickými skupinami více méně empiricky, bez chovatelských záznamů a plemenných knih. Mnohé tyto kmeny již vymizely nebo splynuly s ostatním obyvatelstvem a se změnou způsobu života zanikly i jejich chovy koní. Darašuri měl šťastnější osud, díky křížení s arabem se stal velmi oblíbeným a z poměrně omezené malé oblasti se rozšířil téměř po celém Íránu.

Popis a charakteristika:

Darašuri je štíhlý, lehký jezdecký kůň, s typickými znaky pouštních koní - má tenkou kůži, nízkou, přiléhavou, hedvábnou srst s vysokým, někdy až kovovým leskem, výbornou stavbu, suché, kvalitní nohy s velmi pevnými kopyty, která se původně vůbec nekovala a s vynikající povahou. Je to skvělý jezdecký kůň, učenlivý a mírný. Vyniká skromností, houževnatostí a vytrvalostí.

Darašuri je v soušasnosti plemeno poněkud nevyrovnané, které se již odchýlilo od originálního typu právě následkem křížení s různými typy arabů, případně s jinými perskými plemeny. Kohoutková výška jen zřídka přesahuje 150 cm. Původní barva byla zřejmě ryzá nebo hnědá, vliv araba se projevil tím, že jsou dnes poměrně hojní bělouši, ale ojediněle se objevují i vraníci. Kůže tohoto koně je velmi tenká, takže se pod ní zřetelně rýsují svaly a cévy. Srst je bez podsady, jemná a hedvábná a hříva ani ocas nejsou příliš bohaté, ale rovněž překvapují svou jemností.. Darašuri je velmi štíhlý kůň s poměrně mělkým hrudníkem a nepříliš silně osvalenou plecí. Hlava prozrazuje vliv araba, hlavně neobyčejně širokými a pohyblivými nozdrami, štičí profil se však u tohoto plemene neobjevuje, darašuri má vždy profil rovný. Tvrdá pastva se projevuje poněkud silnějšími žuchvami, aby kůň mohl dobře rozmělňovat potravu. Tento znak je samozřejmě výraznější u zvířat odchovaných na původních pastvinách. Oči jsou veliké, výrazné a uši velmi pohyblivé, krátké a zahrocené.

Výkonnost tohoto koně je pozoruhodná, na svou lehkou stavbu těla je velice zdatný. Zajímavé je, že vytrvalost a výkon koně vůbec neovlivňuje poměrně malý obvod hrudi, obvykle 170 cm nebo méně. Zato karpy předních nohou mají obvod 20 cm, což je více než u jiných perských koní originálního typu. V mnohém se toto plemeno podobá arabovi, má dokonce podobně vysokou akci kolen. Má však odlišnou povahu, je mnohem snášenlivější a klidnější.

Povaha:

Všechna íránská plemena se vyznačují neobyčejnou otužilostí, skromností, lhostejností k nebezpečí a vytrvalostí. Tito koně jsou velmi inteligentní, přátelští a učenliví, avšak projevují také značnou odvahu a temperament. Ve své vlasti se chovají na pastvinách a nemají žádné velké nároky. Obejdou se dokonce dost dlouho bez vody. Svá hříbata odchovávají na pastvinách bez jakékoliv účasti člověka. Klisny je samy ubrání.

Původními chovateli tohoto plemene byly nomádské kmeny a podle toho jsou koně přizpůsobeni k určitému zacházení a podmínkám. Vlastí tohoto plemene jsou suché náhorní plošiny, takže tito koně projevují mimořádný orientační smysl, umějí se velmi odvážně postavit šelmám i jinému nebezpečí.

Využití a sport:

Darašuji je výhradně lehký jezdecký kůň, který se k jiným účelům neužívá. Jen zřídka na něj jezdec naloží i nějaké zavazadlo. Přestože jeho předkové byli všestranní a museli někdy posloužit i jako soumaři, darašuri sám je již považován za příliš cenného, než aby sloužil k ponižující práci.

Má vynikající chody, takže posloužil i k prošlechtění nejnovějších íránských plemen, spolu s plnokrevníky, ale uchoval si veškerou jemnost a eleganci svého původu. V zahraničí je toto plemeno málo známé a do cizích hřebčínů se dostává spíše jako velmi ceněná kuriozita. Nejspíše se prosazoval ve středoasijských státech bývalého SSSR, kde se mohl podílet na vzniku nebo vylepšení některých místních plemen. Íránští koně však dodnes představují svět sám pro sebe a v současné době není zcela jasné, jak to s jejich chovem vypadá. Přinejmenším plemeno pahlavan, vyšlechtěné pod patronátem a pojmenované na počest někdejší vládnoucí dynastie, může být ohroženo nebo snad přejmenováno

Shirský kůn

Původ a historie
 

Shirský kůň pochází z Anglie. Své jméno plemeno pravděpodobně dostalo díky Jindřichu VIII., který tohoto koně pojmenoval podle hrabství, ze kterých plemeno pocházelo ("the British midland shires"). Za vznik plemene však pravděpodobně vděčíme jinému panovníkovi. Byl jím Vilém Dobyvatel (1028 - 1087), který v normanském záboru Anglie (1066) zvítězil v boji o anglickou korunu a přivezl do Anglie normanskou architekturu a zvyky, mimo jiné i tzv. Velkého koně. Velký kůň se ještě dnešnímu shirovi zdaleka nepodobal, měřil okolo 160 cm a byl určen především pro válečné jezdectvo. Později se tito těžcí koně začali více využívat v zápřeži a měnila se jejich tělesná stavba.Křížili se s vlámskými, belgickými a frískými hřebci. V chovu se vyskytovala pouze černá barva a plemeno bylo nazýváno "černý kůň" nebo "anglický vraník". Asi v 18. století se začaly objevovat i jiná zbarvení a koně začali být stále častěji označováni jako shirský kůn.

Využití

Do druhé světové války byli shirové využíváni především v průmyslu a v zemědělství. Díky rozvoji těžké mechanizace se však jejich uplatnění v těchto sférách minimalizovalo. Dnes se toto tažné plemeno chová především pro svůj impozantní vzhled a dobrou povahu, proto ho také můžeme spatřit na mnoha přehlídkách a soutěžích. Uplatňuje se především při soutěžích v tahu a v orbě. Stále se však uplatňuje i při práci, například pro potah pivovarských vozů. Také v zemědělství a lesnictví najdou své uplatnění. Můžeme ho spatřit na mnoha přehlídkách a výstavách, stále častější jsou ukázky drezurního umění těchto koní.                                                                                                               

krávy:

Český strakatý skot

Český strakatý skot Často též nazývaný: „česká straka“ nebo „červená straka“ („strakatý skot“ v ostatních jazycích Fleckvieh, Pezzata Rosa, Montbeliarde, Magyartarka) je jedno z nejrozšířenějších plemen skotu na území Česka. Je součástí celosvětové populace strakatých plemen shodného fylogenetického původu.

Původ plemene

Český strakatý skot patří do skupiny plemen horského strakatého skotu. Zemí původu pro plemena této skupiny je Švýcarsko. Zde vznikl na úrodných pastvinách původní simentálský a bernský skot. V minulosti byl tento skot ve značné míře vyvážen, především do sousedních zemí, ve kterých vznikla plemena, která svůj původ od simentálského skotu odvozují. Tak vznikl v Německu německý strakatý skot (deutsches Fleckvieh), ve Francii montbeliardský skot, abondanský skot, východofrancouzský strakatý skot („race Tacheté de l´Est“). V dalších zemích rakouský strakatý skot (österreichisches Fleckvieh), český strakatý, slovenský strakatý, maďarský strakatý (magyartarka), strakatý skot v Itálii (Pezzata rossa), Jugoslávii, Rumunsku a Bulharsku. Vysoké početní stavy simentálského skotu jsou rovněž v Rusku a na Ukrajině.

Je součástí celosvětové populace strakatých plemen shodného fylogenetického původu¹⁾, rozšířené, pro svoje vynikající vlastnosti a široké využití, na všech kontinentech. Na celkových stavech skotu v ČR se podílí v současné době zhruba jednou polovinou.

Historie plemene

Český strakatý skot (dříve červenostrakatý) vznikl ve 30. letech. Tehdy se projevila snaha sloučit všechny rázy strakatého skotu chovaného v Čechách a na Moravě. Po druhé světové válce prochází plemeno typologickou přestavbou z trojstranné užitkovosti mléko – maso – tah na užitkovost dvoustrannou (mléko, maso). Plemenářskou práci v tomto období významným způsobem ovlivnilo zavedení umělé inseminace skotu. Rokem 1955 dochází k přijetí sjednoceného šlechtitelského programu a sloučení oblasti kontroly užitkovosti a inseminace. V roce 1967 dostalo plemeno současný název „české strakaté plemeno“.

Vedle čistokrevné plemenitby se v 60. letech začalo uplatňovat v rámci plemene zušlechťovací křížení s plemenem Ayrshire a Red Holstein. Záměrné křížení s oběma plemeny bylo později zastaveno. Standard plemene platný od roku 1989 požaduje střední tělesný rámec,výšku v kohoutku u krav 135cm,u býků 148cm,hmotnost u krav 580kg-680kg,u býků 950kg-1150kg.Typické zabarvení je červenostrakaté(v různých odstínech) s bílou hlavou.

Chovný cíl plemene

Chovný cíl plemene je zaměřen na vysokou a hospodárnou produkci kvalitního mléka a masa. V dlouhodobější perspektivě charakterizuje mléčnou užitkovost cílový požadavek 6000 až 7500 kg mléka s obsahem bílkovin nad 3,5 %. Masnou užitkovost pak průměrný denní přírůstek nad 1300 g v intenzivním výkrmu býků a jatečná výtěžnost nad 58 %. Řada předních chovů dosahuje těchto parametrů již v současné době.

Požadován je skot kombinovaného produkčního zaměření se zvýrazněnými znaky mléčnosti, středního až většího tělesného rámce, dobrého osvalení a harmonického zevnějšku. Hospodárnost chovu strakatého skotu je dána ukazateli chovné užitkovosti, především dobrým zdravotním stavem, zejména mléčné žlázy, pravidelnou plodností, snadnými porody, vitalitou telat, bezproblémovým odchovem i schopností k pastvě a vysokému příjmu a využití objemných krmiv.

Zpracovatelský průmysl oceňuje dobrou a standardní kvalitu suroviny dodávané z chovů strakatého skotu: mléko v nejvyšších třídách jakosti s žádoucím obsahem mléčných složek a vysokou výtěžnost kvalitního, chuťově výrazného masa, vhodného ke všem formám technologického využití.

Širší typová variabilita strakatého skotu v rámci populace a jeho adaptibilita na rozdílné chovatelské podmínky usnadňuje chovatelům volbu vhodného produkčního využití a pohotové reagování na měnící se požadavky trhu. Umožňuje jak efektivní využití ke spolehlivé kombinované produkci, tak specializované využití k výrazné mléčné nebo masné produkci. Strakatý skot se osvědčuje pro užitkové křížení s dojnými plemeny i pro chov bez tržní produkce mléka.

V podmínkách regulovaného odbytu mléka pomocí mléčných kvót a vyššího ocenění kvality jatečného skotu klasifikačním systémem SEUROP, splní chov strakatého skotu reálná očekávání a potřeby všech chovatelů plemene.

Užitkovost plemene - aktuální výsledky

Dojnice českého strakatého skotu dosahují výsledků srovnatelných s populacemi kombinovaných plemen ve vyspělých chovatelských zemích. Za kontrolní rok 2010/11 bylo dosaženo průměrné užitkovosti na dojnici 6 598 kg mléka, s obsahem tuku 4,00 %, obsahem bílkovin 3,48 %. Reprodukční výsledky charakterizuje průměrná délka mezidobí 396 dnů. Dosažené výsledky řadí Českou republiku na přední místa v rámci chovatelského světa. Kvalitu plemene a úroveň užitkovosti potvrzuje zájem o plemenná zvířata českého strakatého skotu v zahraničí. V roce 2011 bylo exportováno téměř 4000 plemenných jalovic do řady evropských států.

HUSY a DRŮBĚŽ:

Faerská husa

Faerské husy na pastvě

Faerská husa (faersky: Føroyska Gásin) je plemeno husy domácí původem z Faerských ostrovů. Faerská husa se považuje za nejstarší plemeno husy domácí v Evropě. Je pravděpodobně přímým potomkem hus, které na Faerské ostrovy přinesli ze Skandinávie a Británie Vikingové. Kromě Faerských ostrovů se chová také v Dánsku, Norsku a v Německu.

Faerská husa na poštovní známce Faerská husa váži 5–5,5 kg (samec) a 4-4,5 kg (samice). Snáší 12-14 vajec s hmotností 130 g.

Česká slepice zlatá kropenatá
Kohout české slepice zlaté kropenaté
Základní informace
země původu	Česko
stupeň prošlechtění	ušlechtilé plemeno
směr užitkovosti	nosná slepice
barva vaječné skořápky	krémová
Tělesná charakteristika
hmotnost samce	2,3 - 2,8 kg (max 3,3 kg)
hmotnost samice	2,0 - 2,5 (max 3 kg)
tělesný rámec	lehká

Česká slepice zlatá kropenatá (nebo také Česká slepice zlatě kropenatá, Česká zlatá kropenka příp. Češka) je české národní plemeno slepice.

Původ plemene

Česká slepice zlatá kropenatá je původní staré krajové plemeno, které je chováno na území Česka již po staletí. Vyznačuje se velmi živým temperamentem, ostražitostí až plachostí, značnou otužilostí a velkou shánlivostí. Tyto vlastnosti jí předurčují zejména pro chov ve velkých výbězích.

Charakteristika plemene

Česká slepice je lehkého typu, středního tělesného rámce, s dobře osvaleným trupem válcovitého tvaru, středně vysokého postoje, s menší hlavou s jemným listovým hřebenem a s výše neseným, bohatým ocasem. Barva kůže je bílá. Snáška je 150-190 vajec s krémově zbarvenou až světle hnědou skořápkou, kdy minimální hmotnost násadových vajec je 55 g. Slepice mají vyvinutý mateřský pud, jsou dobrými kvočnami, které nejen vodí kuřata, ale také je vysedí.

 

Perlička kropenatá

Perlička kropenatá
Perlička kropenatá v Keni
Stupeň ohrožení
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia) Kmen: strunatci (Chordata) Podkmen: obratlovci (Vertebrata) Třída: ptáci (Aves) Podtřída: letci (Neognathae) Řád: hrabaví (Galliformes) Čeleď: perličkovití (Numididae) Rod: Numida Linnaeus, 1766
Binomické jméno
Numida meleagris Linnaeus, 1758

Hejno

Perlička kropenatá (Numida meleagris), známá též pod názvy perlička obecná nebo štětcovitá,^[2] je velký pták z čeledi perličkovitých. Jedná se též o jediného představitele rodu Numida.

Domestikovaná forma perličky kropenaté se nazývá perlička domácí (Numida meleagris f. domestica).

Popis

Dorůstá 53-63 cm a váží průměrně 1,3 kg.^[3] Má zavalité tělo, nápadně malou neopeřenou hlavu s přilbicí, krátký ocas a krátká zakulacená křídla. Opeření má černé, bíle skvrnité, hlava a strany krku jsou modré, přilbice žlutohnědá a zobák červený se žlutým koncem.

Rozšíření

Žije v savanách, na hospodářské půdě a v jiných teplých, sušších, otevřených krajinách s rozptýleným porostem keřů a stromů. Její areál rozšíření zahrnuje téměř celou subsaharskou Afriku, izolovaně se vyskytuje též v severozápadním Maroku.^[2] Úmyslně byla zavlečena i do jiných částí světa, včetně jižní Francie nebo Karibiku.

Způsob života

Samice s kuřaty

Numida meleagris

Žije v hejnech. Ta mimo hnízdní období čítají obvykle kolem 25 jedinců, ale na společných nocovištích mohou být i několika tisícová.^[3] Zdržuje se převážně na zemi, i při ohrožení upřednostňuje útěk před úletem.^[4] Živí se semeny, kořínky, travinami, plody, hlemýždi, pavouky, hmyzem, obojživelníky, ještěrkami, malými hady a savci.^[4][5] Po potravě často pátrá pomocí svých silných končetin, kterými rozhrabává půdu, podobně jako kur domácí. Hnízdo v podobě dobře skrytého dolíku buduje na zemi. V jedné snůšce pak bývá obvykle 6-12 světlých vajec,^[4] na jejichž 26-28 denní^[5] inkubaci se podílí samotná samice. Mláďata jsou vzletná asi po 30 dnech.

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz